Jak jsem se vzdala jídla – poslední část

Půst – den první

Je pátek, deset dopoledne. Mám za sebou 15 hodin a 45 min půstu. Touto dobou bych si běžně dávala minimálně snídani, ne-li svačinu. Ozývá se první kručení v žaludku. Vyřeší to sklenice vody. Dál funguju a pracuju. Žádná změna oproti běžným dnům.

Je čtvrt na jednu, mám za sebou přesně 17 hodin půstu. Vyzvedávám svému muži oběd v restauraci. Sice jsem mu řekla, že do neděle si musí jídlo zajistit sám (nebudu se přece dobrovolně mučit vařením), ale nedalo mi to. Jako naschvál je k obědu mimo jiné vývar, který neskutečně rychle provoní celé auto. A samozřejmě cestou přes Brno chytám „červenou vlnu“ a stojím na každém semaforu. Ta vůně mě ničí.

12:45 přijíždím domů, předávám muži krabičky s jídlem, a utíkám na chvíli do jiné místnosti. Chuť na vývar je sice zvladatelná, ale cesta autem stačila. Po chvíli jsem schopná sedět vedle svého muže spokojeně žvýkajícího řízek. Nic to se mnou nedělá. Je mi ale chladno, takže si jdu pro mikinu.

O slovo se hlásí hlad

Je 15:30. Jsem sama doma a ozývá se stará známá paní Mlsná. Přemlouvá mě… „Nikdo není doma, nikdo tě neuvidí. Jenom kousek jablíčka. Nebo plátek sýra…“ Odolávám. Po chvíli si ale uvědomím, že už mám fakt hlad. Ale jako fakt příšerný hlad! Vzápětí mi začne kručet v břiše tak silně, až vidím, jak mi břicho vibruje. Kdybych neměla takový hlad, musela bych se smát.

Zkouším se napít vody a hlavu zaměstnat prací, ale nefunguje to. Takhle to přece nemůže být celé tři dny. Nebo snad ano??? Jestli to bude trvat dlouho, balím to a jdu se najíst. Pár minut po tomto rozhodnutí – přibližně v 15:50 – je to pryč. Po hladu a chutích ani památka. Zima je mi ale pořád. Nevadí, jedeme dál…

Pátek 17:45. Mám za sebou 23 a půl hodin půstu. Pořád je mi zima. Můj běžně nízký tlak zřejmě ještě klesl. Cítím slabost. Ne z hladu, ale právě vlivem nízkého tlaku. Mám ho odjakživa, takže ten stav znám. Ale nic, co bych nezvládla.

Abych se trochu zahřála, začínám na doporučení zkušených půstařů pít teplou vodu. Kdyby mi ještě ve středu někdo řekl, že mi bude chutnat teplá voda, řeknu mu, že se zbláznil. Chutná mi. V 18:15 se chválím za plných 24 hodin na vodě.

Tlak je čím dál nižší. Musím pomalu vstávat a sedat. Začíná se mi mírně třást levá ruka, chvílemi mi buší srdce. Je to nepříjemné. Tohle se mi nelíbí. Začínám vážně uvažovat, že to vzdám. Na druhou stranu ale nemám na jídlo ani pomyšlení…

V 8 večer si dopřávám horkou sprchu. Trochu se mi uleví, není mi taková zima. I tlak se trochu stabilizoval. Ok, byla to nejspíš jen fáze. Hlad nemám, chuť na jídlo taky ne. Byl to dlouhý den, dost jsem pracovala. Nejspíš je čas si odpočinout.

Divoká noc…

Beru si peřinu a choulím se k mému muži na gauč. Zatím co on sleduje Hru o trůny, já odpočívám a chvílemi podřimuju. Naivně se domnívám, že teď už mě čeká jen klidný a posilující spánek. Ale znáte to rčení: „Chceš-li Pána Boha rozesmát, řekni mu své plány.“ Tak i takhle by se dalo shrnout to, co už zanedlouho následovalo…

Je něco kolem 22h. Probírám se a uvědomuju si, že jsem pořád ještě v obýváku. No nic, přesunu se konečně do postele. Sotva si lehnu, už tuším, že je zle. Peklo začíná… Varuju vás. Další odstavec není nic pro slabé povahy.

Následujících 20 vteřin trvalo aspoň hodinu. Z posledních sil řvu na muže: „LÁSKO! KÝBL! RYCHLE!“ Víc už nezvládám. Bojím se i nadechnout. Slyším, jak muž vyskočil a v komoře do něčeho vráží, když za mnou spěchá s kýblem. Sotva mi ho podá, už zvracím.

Jo, je to nechutný. Nebudu popisovat detaily, nebojte. Faktem je, že když skoro 28 hodin nejíte, nemáte v žaludku nic, kromě žaludečních kyselin. Ale opravdu vůbec nic. Takže se prakticky jen dávíte. Po tomhle představení mám chvíli pocit, že umřu. Že se na celý půst můžu tak akorát vys*at a že už to nikdy neudělám! Pak se ale pomalu uklidňuju a začínám poslední minuty vidět jasněji. A hned mám viníka.

Nízký tlak. Ten za to může. Respektive já, že jsem ho ignorovala. Když jsem se chystala přesunout z obýváku, byla jsem rozespalá a neuvědomovala jsem si, že musím vstávat pomalu. Místo toho jsem vyskočila a i když se mi zamotala hlava, rychle jsem přešla do ložnice a zase prudce dopadla na postel. A to byla poslední kapka. Takže poučení pro mě? Nehraj si na hrdinku a když ti tělo říká „zpomal“, tak zpomal.

Kupodivu je mi po pár minutách zase dobře, jsem jen unavená a mám podrážděný krk. Jdu spát a rozhodnutí, zda pokračovat, nechávám na ráno. Nicméně jsem téměř rozhodnutá půst ukončit.

Půst – den druhý

Druhý den se budím kolem půl 6. Je mi dobře, ale cítím slabost díky nízkému tlaku. Přizpůsobuju se tomu, nikam nespěchám a nedělám prudké pohyby. Mám za sebou něco málo přes 35 hodin půstu a jsem na sebe nesmírně hrdá. Mile mě překvapuje, že až na boje s nízkým tlakem, to není žádné extra přemáhání.

Dnes mě čeká rodinná oslava. Po budíčku jdu marinovat žebra na oslavu. Sklonit se do spodní skříňky nebo si z horní police vzít koření je pro mě těžké. Téměř se vším mi musí asistovat můj muž. Říkám si, že je anděl, když asi po dvacáté během 10 minut vstává, aby mi s něčím pomohl. Nic mi nevyčítá, jen mi s úsměvem vyhoví.

Když se žebra pečou, voní celý byt. Ale překvapivě mě to nechává klidnou. Pro jistotu si ale vařím zeleninový vývar. Po noční zkušenosti chci být připravená moci se okamžitě najíst.

Je 11 hodin a my se vydáváme na krátkou a pomalou procházku. Je mi zima, takže zatímco ostatní venku chodí v mikině a kraťasích, já mám podzimní kabát. Ale čerstvý vzduch a sluníčko mi dělají dobře. Tlak mám pořád nízký, tak se místo procházky spíš jen šourám. Ale na jednu stranu musím říct, že si tohle zpomalení užívám. Všechno najednou vypadá jinak, nově…

Je po 13 hodině a my vyrážíme na oslavu. Mám za sebou cca 43 hodin. Wow! Překvapuju sama sebe. Na oslavě se držím stranou od grilu a hodování, ale přestože vůním neuniknu, jsem v pohodě. Nemám hlad, ani chuť na něco k jídlu. Je mi dobře.

Kolem 15:00 cítím, že se mi vrací síla. Tlak se nejspíš srovnal a já můžu úplně svobodně fungovat. Přesto se – ke svému překvapení – 17:45 rozhoduju, že končím. Mám pocit, že bych vydržela o vodě aspoň dalších deset dní, ale nechci. Nemám pro to žádný konkrétní důvod. Líbí se mi ta možnost se rozhodnout. A tak se rozhoduju. Prostě to chci ukončit a tak to udělám.

Ještě chvíli o tom přemýšlím, ale v 18:15 – přesně po 48 hodinách – ukončuju půst. Jdu si dát vývar. Po cca 0,5 dcl jsem plná k prasknutí. Zvláštní pocit. Ale je mi skvěle!

Jak bych to celé zhodnotila?

Během půstu jsem si opět připomněla, jak neprospěšné nastavení mysli mám. Pořád chci všechno stíhat, všude být, nejlépe všechno sama a hned… Vím to už dlouho a taky vím, že to takhle nechci. Půst mě díky nízkému tlaku prakticky přinutil zkusit si, jaké by to bylo, kdybych netrvala pořád na tom, že všechno musí být hned a všechno musím zvládnout sama. Nakolik se mi to podaří přenést do všedního života, to se teprve uvidí.

Co mě nejvíc překvapilo byl fakt, jak často jím jen z nudy, nebo ze zvyku, nebo protože je právě „čas na jído“. Jako tušila jsem, že na tom něco bude, ale že to je až v takové míře jsem vážně nečekala. Je pravda, že jsem se naučila pořád někde něco uzobávat a ochutnávat, takže prakticky jím pořád. A přitom to není potřeba. Máte to taky tak?

Co ale vnímám jako největší přínos, je ENERGIE! Často jsem četla nebo slyšela z různých stran, jak během půstu má člověk hromadu energie. Byla jsem zvědavá, jestli to taky budu mít. Nebudu vám lhát. Neměla jsem. Ne že bych byla nějak víc unavená, než obvykle, ale vlivem nízkého tlaku mi všechno trvalo 10x delší dobu než normálně.

Půst byl jako odrazový můstek

Už druhý den po půstu jsem ale najednou měla energie na rozdávání. Pocit hlubokého vyčerpání, který jsem ještě před půstem cítila, byl najednou pryč! To mělo samozřejmě za následek i lepší náladu.

Když to teď tak píšu, zní to hrozně „suše“, ale věřte mi, že ten rozdíl byl diametrální! Díky půstu jsem se zase začala cítit skvěle. Připadá mi, jako by v mém těle někdo zmáčkl tlačítko RESTART a já zase srším energií a dobrou náladou!

Říkám si, že je škoda, že jsem to nevěděla dřív. Ale víte co? Není. Protože se s vámi vsadím, o co chcete, že kdybych tak dlouhý půst držela o měsíc dřív, nedala bych to… Pro začátečníka není půst žádná sranda. Rozhodně je fajn nepodcenit přípravu. Fyzickou i mentální. Já do toho teď šla bez sebemenších očekávání. Už několik dní jsem se moc těšila a pořád sem si říkala: „jaké to asi bude?“ A bylo to skvělé!

Jsem přesvědčená, že půst byl tím hlavním dílkem do mé skládačky. Dnes už mám za sebou i vyšetření EAV, o kterém jsem vám psala na začátku příběhu, a i to mi potvrdilo, že půst mému tělu nesmírně prospěl.

Takže jestli o půstu přemýšlíte, tak do toho určitě jděte! Ne proto, že je to moderní. Ale proto, že možná předem nebudete ani tušit, co všechno vás to naučí… Vždy ale s láskou k sobě a s respektem ke svému tělu.