Mám všechno, tak proč si připadám ztracená?

Je večer. Děti spí, partner vedle vás sleduje televizi a vy scrollujete na telefonu. Sem tam se zastavíte u fotky smějící se ženy na nějakém kurzu. Nebo u výletu, o kterém jste vždycky snila. Nebo u něčeho jiného, co ve vás vyvolá pocit „tohle bych chtěla“. A za vteřinu to zavřete. Proč? Ani nevíte. Prostě to zavřete.

Ten moment znám. A znám ho dobře.

Mám přece všechno, měla bych být šťastná

„Mám krásnou rodinu, děti jsou zdravé, partner mě má rád. Doma i v práci to celkem funguje. A přesto někde uvnitř cítím zvláštní pocit. Takové tiché prázdno.“

Sotva vás to napadne, hned se ozvou výčitky. „Jak si vůbec dovoluju pomyslet, že mi něco chybí? Vždyť mám, co jsem si přála. Jiné ženy řeší mnohem horší věci.“ A tak ten pocit, že vám něco chybí, rychle zaženete a jedete dál. Jenže to prázdno nezmizí.

Netrapte se. Ono to totiž neznamená, že jste nevděčná. To je jen znamení, že vám v tom každodenním kolotoči zbylo strašně málo místa na vás samotnou. Nic víc a nic míň. Nemusíte se za to stydět, ani to potlačovat.

Protože on se stejně vrací. Každý večer trochu jinak, ale vrací se. A věřte, že takhle to má spousta žen.

Dovolená není řešení

Každý rok si říkáte, že to spraví dovolená. Odpočinete si, naberete síly, vrátíte se jako nová. A pak přijedete domů a za tři dny je to zase stejné.

Není divu. Na dovolené taky vaříte, nebo aspoň řešíte, kde se najíte. Přizpůsobujete se tomu, co chce partner nebo děti, kam pojedete na výlet, jestli se tam bude všem líbit, co nesmíte zapomenout sbalit… Odpočinete si od kanceláře, ale ne od většiny běžných povinností. Ne od role mámy, hospodyně, organizátorky, té, co myslí na všechno.

A ten pocit, že jste někde cestou ztratila sama sebe, ten pocit neúplnosti, ten zůstane. Protože tohle dovolená nespraví.

Jak to prázdno skutečně vyplnit?

Není to týden v lázních. Nemusí to být ani nový koníček, na který stejně nebudete mít čas. Je to kousek dne, který patří jen vám. Malý, ale pravidelný. Váš.

Pro někoho je to třeba ranní káva bez telefonu. Ale to, co vás vrátí zpět k sobě nejrychleji, je pohyb. Pár minut, kdy si pustíte oblíbenou hudbu a prostě se hýbete. Ne abyste zhubla, ne aby to někdo viděl, ne abyste to uměla. Jen pro ten pocit, že jste zpátky ve svém těle a na chvíli jenom sama se sebou.

A věřte mi, hodina týdně vám nedá tolik jako pět minut denně. To každodenní připomenutí, že existujete, že na vás záleží, že jste víc než jen manželka, máma, hospodyně, se jedním velkým blokem za týden nahradit nedá.

A jestli si teď říkáte, že na těch pět minut nemáte čas, rozumím vám. Sama jsem si to říkala roky. Jenže den nenafouknete. Musíte si ten čas vědomě dopřát. Klidně jen těch pět minut. Svět se nezboří.

Kde začít?

Mě osobně přivedl zpět k sobě právě tanec. A ne jednou. Zpětně vidím, že hudba a tanec jsou můj lék skoro na všechno. Potvrzuje se mi to znovu a znovu už od základní školy. Pomohlo mi to, když jsem si procházela šikanou, rozešel se se mnou partner, nebo i dnes, když mám depku nebo je toho na mě zkrátka moc. Pokaždé mě to nakopne zpátky. Ne proto, že bych byla skvělá tanečnice, to vůbec ne. Ale proto, že mi to dá kousek dne, který je čistě můj. Žádné povinnosti, žádné role, žádná pravidla. Jen hudba, já a pohyb.

Jestli vás to láká zkusit, mám pro vás e-book se třemi jednoduchými tanečními pozicemi. Zvládnete je doma, samy, bez jakékoliv zkušenosti. Není to návod na dokonalost. Je to pozvání udělat konečně něco jen pro sebe a zkusit, jestli tanec může být i vaše cesta.

👉 Stáhněte si e-book Tři taneční pozice zdarma