Milý deníčku – kapilota 3.

Příběh na pokračování, inspirovaný skutečnými příběhy klientek flirt dance.

Pondělí 18.9.

Pořád na to myslím. Jak je možné, že i Verča, taková neohebná boubelka, může tančit a já ne? Vždyť ona nikdy nic nedělala. Já jsem půl roku cvičila kalanetiku! Jako jo, je to už 23 let, ale stejně. Vždycky jsem si myslela, že jsem šikovnější než ona. Nechápu to. Co dělám špatně??

Ze zvědavosti jsem se podívala, kdy jsou nějaké ty kurzy… Jako ne že bych uvažovala o tom, že půjdu na kurz. Jsem jen zvědavá. Stejně mám smůlu. Kurzy začínají už tento týden ve čtvrtek v 17:30. To je nereálné. Musela bych se domluvit Martinem, aby cestou z práce vyzvedl děti z kroužků, a jak ho znám, tak se mu nebude chtít jet přes půlku města. Takže nemůžu ani kdybych chtěla.

Ale mně to nevadí, stejně tam nechci. Dívala jsem se na to jen ze zvědavosti.

Úterý 19.9.

Dneska u oběda v práci přišla řeč na to, co kdo dělá pro sebe. Karolína začala chodit na jógu, Petra na meditace a já… já jsem mlčela. Co vlastně dělám pro sebe? Vyzvedávám děti, vařím, peru, žehlím. Čas od času zajdu ke kadeřnici. V práci se snažím, aby mě nepřehlédli při povýšení. Ale co dělám jen pro sebe? Pro radost?

Večer, když jsem skládala prádlo, jsem si pustila to video, co mi poslala Verča. Jen tak mimochodem, při žehlení. Ale přistihla jsem se, že žehlička stojí a já koukám jako hypnotizovaná. Ta lektorka byla tak… uvolněná. Jako by jí bylo jedno, co si kdo myslí. Záviděla jsem jí.

Středa 20.9.

Během snídaně mi přišla zpráva od Verči: „Tak co, rozmyslela sis to? Zítra začíná nový kurz, ještě jsou volná místa!“ Napsala jsem jí, že to nejde, že Martin nemá čas vyzvednout děti. Což je vlastně svým způsobem pravda, protože jsem se ho ani neptala.

Jako by mi viděla do hlavy: „A ptala ses ho vůbec? Nebo si jen hledáš výmluvy? 😉“

Zatraceně! Nesnáším, když má pravdu.

Téhož dne večer

U večeře jsem Martinovi nadhodila, že ve čtvrtek bych potřebovala, aby vyzvedl děti z kroužků. Předem jsem ale věděla, že zase nebude mít čas… Když se zeptal „proč?“, zaváhala jsem. Zkusila jsem mlžit, ale on hned jestli mám rande nebo co? No dovol?! V první chvíli jsem se chtěla naštvat, ale pak jsem to přešla a řekla jsem mu pravdu. To ale byla chyba…

Představa, jak tančím, ho evidentně pobavila. Když ale viděl, že se mě jeho posměšky dotkly, omluvil se a řekl, že se o děti postará. A to jediné ho zachránilo od tiché domácnosti. Když v tom mi to došlo. Teď už nemám žádný důvod, proč bych nemohla jít. Takže asi půjdu. Opravdu?? Půjdu??