Milý deníčku – kapitola 4.

Příběh na pokračování, inspirovaný skutečnými příběhy klientek flirt dance.

Čtvrtek 21.9.

Celý den jsem byla jako na trní. V jednu chvíli jsem byla rozhodnutá, že půjdu, pak zase, že to vzdám. Nakonec jsem si do tašky dala legíny a tričko. Pro jistotu. V pět jsem vypnula počítač a kolegyně se mě ptala, kam tak spěchám. „Musím… musím vyzvednout děti,“ zalhala jsem. Proč? Proč jsem se styděla říct pravdu?

Převlékla jsem se na toaletách v práci. V zrcadle jsem si prohlížela své tělo. Nejsem tak štíhlá jako zamlada. Po dvou dětech se to asi nedá očekávat. Ale stejně… co tam budu dělat mezi těma mladýma holkama?

Stála jsem přede dveřmi tanečního studia dobrých deset minut. Dvakrát jsem se otočila k odchodu, ale nakonec jsem sebrala odvahu a vešla dovnitř. Recepční mě přivítala úsměvem. „Jdete na Flirt dance?“ Přikývla jsem, neschopná slova a podala jí peníze. „Šatny jsou támhle, sál je v prvním patře,“ řekla a podala mi účtenku. „Jste tu poprvé?“ Znovu jsem přikývla. „Nebojte, lektorka je skvělá. Užijete si to.“

V šatně byly tři ženy. Jedna mohla být moje dcera, druhá vypadala jako modelka a třetí… třetí byla starší než já a měla postavu jako já. Trochu se mi ulevilo.

Když jsem vstoupila do sálu, málem jsem omdlela. Všude byla zrcadla. ZRCADLA! Jak jsem na to mohla zapomenout? Budu se muset dívat sama na sebe, jak se nemotorně vlním? To je noční můra.

Postavila jsem se do zadního rohu, co nejdál od zrcadel. Postupně přicházely další ženy. Některé se objímaly, zřejmě se znaly z dřívějška. Jiné stály nejistě jako já. Bylo nás tam asi patnáct a věkový rozptyl byl větší, než jsem čekala. Nebyla jsem ani zdaleka nejstarší.

A pak vešla ona – lektorka. Byla… normální.

Žádná vychrtlá modelka, žádná gymnastka. Prostě normální ženská s normální postavou. Usmála se na nás a řekla: „Vítám vás, holky. Jsem ráda, že jste přišly udělat něco pro sebe.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechny ty ženy vypadaly trochu nervózně, ale také… natěšeně? Jen já jsem měla pocit, že sem nepatřím. Že jsem moc stará, moc tlustá, moc neohrabaná.

Hudba začala hrát a lektorka nás vyzvala, abychom se rozmístily po sále. „Nebojte se, dnes začínáme úplně od začátku. Žádné složité kroky, jen vy a vaše tělo.“

Nohy mě nesly dopředu, ale hlava křičela: „Co to děláš? Uteč, dokud můžeš! Všichni se ti budou smát!“

Stála jsem tam, paralyzovaná strachem, a měla jsem chuť odsud utéct.

Jaká byla moje první lekce?

První půlhodinu jsem byla v naprostém stresu. Pozorovala jsem se v zrcadle a připadala si jako slon v porcelánu. Zatímco ostatní ženy se vlnily jako mořské víly, já jsem měla pocit, že mé tělo je z betonu. Boky se odmítaly hýbat nezávisle na zbytku těla. A když lektorka řekla „a teď kroužek hrudníkem“, málem jsem se rozesmála. Jako tím betonovým kvádrem, co mám mezi rameny?

Ale pak se stalo něco zvláštního. Lektorka chodila mezi námi a každé se chvíli věnovala. Když přišla ke mně, jemně mi položila ruku na záda a řekla: „Zkus se nadechnout do zad. Cítíš, jak se rozšiřují? A teď s výdechem pohni hrudníkem dopředu.“

A ono to šlo! Nebyl to žádný velký pohyb, ale byl tam. Byl skutečný. Poprvé v životě jsem cítila, že můžu ovládat své tělo způsobem, o kterém jsem si myslela, že nikdy nezvládnu.

Lektorka mi věnovala povzbudivý úsměv a šla pomoct další ženě. Ale ten malý úspěch mi dodal odvahu. Přestala jsem se tolik soustředit na to, jak vypadám, a začala jsem vnímat, jak se cítím.

A cítila jsem se… živá. S každým pohybem, s každým nadechnutím jsem cítila, jak se mé tělo probouzí. Jak roztává ten beton, ve který jsem se celé roky proměňovala.

Když lektorka oznámila, že hodina končí, překvapilo mě to. Už? Vždyť jsme teprve začali! Podívala jsem se na hodinky – skutečně, hodina a půl byla pryč. Jak je to možné?

A co mě překvapilo ještě víc – bylo mi líto, že je konec. Přes všechny ty rozpaky, přes tu neohrabanost, přes ten stud… bavilo mě to. Opravdu bavilo. A nejradši bych pokračovala dál.