Milý deníčku – kapitola 6

Příběh na pokračování, inspirovaný skutečnými příběhy klientek flirt dance.

Čtvrtek 18.1.

Dnes se lektorka zeptala, kdo by chtěl tančit na závěrečném vystoupení. Polovina holek zvedla ruku okamžitě. Terka nadšeně poskakovala, Jana váhavě zvedla ruku, Sandra se jen usmála a kývla. Já jsem svou ruku držela pevně dole.

Vystupovat? Před lidmi? Nikdy! Na to nemám povahu ani talent. Jsem ráda, že už se dokážu trochu hýbat a občas zachytím svůj odraz v zrcadle, aniž by mě polil studený pot. Ale vystupovat? To je úplně jiná liga.

V šatně holky o ničem jiném nemluvily. Terka plánovala, jaké si udělá vlasy, Jana nervózně vtipkovala o tom, že si vezme na vystoupení plínky, Sandra si zapisovala termíny zkoušek do diáře.

Hana byla jediná, která byla zticha, podobně jako já. „Ty do toho nejdeš?“ zeptala jsem se jí tiše, když jsme se převlékaly. „Ale jdu,“ odpověděla k mému překvapení. „Loni jsem vystupovala a letos do toho jdu znovu.“

Zůstala jsem na ni zírat. „Ty jsi vystupovala? Před lidmi?“ Usmála se: „Jo. A víš co? První dva týdny v kurzu jsem po každé lekci skoro plakala v autě, protože jsem se cítila tak nemožně. Ale pak… pak to začalo dávat smysl. A vystoupení? Bylo to děsivé i nádherné zároveň. Měla bys to taky zkusit.“

Celou cestu domů jsem o tom přemýšlela. Hana, která byla tak nejistá. Hana, která je o 16 let starší než já. Má odvahu vystoupit před lidmi. A já ne. Ale ne, to není pro mě. Já nejsem ten typ. Nikdy jsem nebyla.

Čtvrtek 25.1.

Choreografie, kterou trénujeme na vystoupení, mě baví. Docela mi jde. Až na jedno místo – otočku s předklonem. Vždycky ztratím rovnováhu a vypadá to, jako bych zakopla o vlastní nohy. Na dnešní lekci za mnou přišla lektorka a potichu řekla: „Všimla jsem si, že máš problém s tou otočkou. Můžu ti ukázat trik, jak na to?“

Strávila se mnou pár minut, zatímco si každá zkoušela to, v čem byla nejistá, a najednou mi to šlo! Byl to jen detail v postavení těla, ale změnilo to všechno. „Vidíš? Teď je to perfektní,“ usmála se. „Škoda že tě neuvidíme na vystoupení.“ Usmála jsem se nejistě: „Já… já na to nemám povahu.“

Podívala se na mě: „Víš, každá z vás má jiný důvod, proč sem chodí. Některé chtějí zhubnout, jiné se cítit sexy, další hledají společnost. Ale jedna věc je společná – všechny se učíte překonávat své limity. A ty jsi za těch pár měsíců ušla obrovský kus cesty. Je to tvoje rozhodnutí a já ho respektuji. Jen si pamatuj – nejhorší je litovat toho, co jsme nezkusili.“

Čtvrtek 15.2.

Zbláznila jsem se. Absolutně. Šíleně. Neskutečně.

Dnes večer mám vystupovat. JÁ! Ta samá žena, která se před pěti měsíci bála vkročit do tanečního sálu. Ta samá žena, která se schovávala v zadním rohu, aby ji nikdo neviděl. Ta samá žena, která měla pocit, že její tělo je z betonu.

Co mě to napadlo? Co jsem si myslela? Že ze mě za pár měsíců bude tanečnice?

Ne. Nejdu tam. Zavolám lektorce, že jsem nemocná. Nebo že se mi pokazilo auto. Nebo že musím narychlo odcestovat. Cokoliv. Holky to zvládnou beze mě. Budou tančit lépe. Nebudu jim kazit vystoupení svou nemotorností. Vlastně jim udělám laskavost, když nepřijdu. Zruším to. Teď hned.

Beru telefon, abych napsala zprávu, když najednou mi pípne SMS od Hany: „Mám trému jako blázen. Ale jsme v tom spolu. Uvidíme se za hodinu.“

Spolu. Nejsem v tom sama. Tak dobře. Půjdu. Ale pokud se ztrapním, je to Hanina vina!

Téhož dne, 23:45

Vystoupení bylo BOŽÍ!!! Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala! Že jsem stála na pódiu, před lidmi, a tančila. A nejen to – užívala jsem si to!

Samozřejmě, začátek byl těžký. Když jsme čekaly za oponou, cítila jsem, jak mi buší srdce až v krku. Nohy se mi třásly a v hlavě jsem měla prázdno. Byla jsem si jistá, že zapomenu choreografii, že zakopnu, že všechny zklamu.

Ale pak jsem ucítila, jak mě holky berou za ruce. A najednou jsme tam stály všechny – propojené, nervózní, ale odhodlané.

Když se rozsvítila světla a začala hrát hudba, první vteřiny byly jako v mlze. A pak… pak se stalo něco zvláštního. Jako by ze mě spadla tíha. Jako by všechny ty pochybnosti, všechen ten strach najednou neměly místo. Byl tam jen tanec. Byla jsem to já a moje tělo, které najednou vědělo, co dělat.

A když jsme skončily a sál propukl v potlesk, měla jsem pocit, jako bych se vznášela. Nikdy v životě jsem necítila takovou směs hrdosti, úlevy, radosti a… svobody.

Po vystoupení za mnou přišel Martin. V očích měl výraz, který jsem už dlouho neviděla. „Byla jsi nádherná,“ řekl tiše. V autě cestou domů mi řekl, že jsem celá rozkvetla. Že mě vidí jinak – sebevědomou, zářící. Usmívající se. Prý málem zapomněl, jak vypadám, když jsem nadšená.

A já? Cítím se jako nový člověk. Silnější. Svobodnější. Víc sama sebou. A vím, že pokud jsem zvládla tohle, zvládnu cokoliv. Už se nemůžu dočkat pokračovacího kurzu!

Máte někdy stejné pochyby jako Pavla? Dejte sobě i mně šanci. Nadělte si pod stromeček Flirt víkend nebo workshop s vánočním bonusem a já vám pomůžu probudit tu smyslnou tanečnici, která se ve vás ukrývá. Přihlášky do konce roku na www.juliettedance.cz/kalendar/